Obce v územním plánování nemají jednoduché postavení. Vystupují jednak jako pořizovatele územního plánu, kdy v přenesené působnosti plní roli orgánu státní správy. V samostatné působnosti mají úkoly dva. Jako orgán veřejné správy rozhodují o pořízení územního plánu, schvalují zadání a územní plán vydávají (k těmto hlavním činnostem pak přistupuje několik dalších). Nakonec, rovněž v samostatné působnosti, ale nikoli při výkonu veřejné správy, mohou připomínkovat územní plán sousední obce (a samozřejmě se vyjadřují i k územním plánům krajů) nebo dokonce i svůj vlastní územní plán. Proti vydaným územním plánům (a zásadám územního rozvoje) se mohou bránit „žalobami“.
V praxi se stále častěji setkáváme s tím, že investor namítá podjatost při rozhodování orgánu obce, a to i při rozhodování v tzv. samostatné působnosti, která je výkonem práva na samosprávu. V tomto kontextu je zásadní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 2 As 151/2018 – 63. Jeho závěry přiblížíme níže.
Nejvyšší správní soud se před nedávnem zabýval otázkou, na základě jakých podmínek má být rozhodováno o důsledcích zjištěných porušení dotačních podmínek, a dále otázkou, na základě jakých podmínek má být určena výše tzv. (zpětného) odvodu poskytnutých finančních prostředků. Řešení tohoto konkrétního případu mu pak posloužilo coby příležitost ke sjednocení do té doby značně roztříštěné judikatury.
Odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III.ÚS 215/18, je dostupné zde. Komentář k celé kauze od Michala Hájka je dostupný zde.
Nejvyšší správní soud se v nedávném rozsudku ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 – 31 vyslovil k otázce důkazního břemena při prokazování daňových podvodů. Ústřední roli v případu hrála společnost zabývající se obchodem s kovovým odpadem, která se rozhodla uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, kterou předtím zaplatila v ceně odebíraného zboží.
Před několika týdny jsme Vám ve formě komiksu tlumočili rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal rodičů žádajících odškodnění za to, že několik měsíců musel mít jejich syn v rodném listě namísto jména napsáno “nezjištěno”, a to jenom z důvodu, že matrika pochybila. Městský soud v Praze nyní rozhodl o výši odškodnění, které rodiče získají.
V uplynutých letech a měsících, jsme opakovaně přinášeli informace ohledně ukládání pokut poskytovatelům homeopatických služeb, kteří nejsou lékaři, a o výsledcích jejich řízení před správními soudy. Tento příběh zdaleka nekončí, naopak si nyní našel cestu až před rozšířený senát Nejvyšší správního soudu.
Pro čerpání dotace jsou vždy stanoveny určité podmínky. V případě jejich nedodržení může nastat tzv. porušení rozpočtové kázně, které s sebou nese následek, jakým je i vrácení celé poskytnuté dotace neboli odvod. Ne vždy je však zřejmé, zda se v konkrétním případě o porušení rozpočtové kázně jedná. Stejně tak není zcela jasné, zda je i za marginální porušení dotačních podmínek třeba vrátit celou dotaci, nebo pouze její část s ohledem na závažnost porušení. Čelit těmto nejasnostem nepomáhá ani judikatura Nejvyššího správního soudu (NSS), která bohužel není jednotná. V rozhodovací praxi NSS lze spatřovat několik názorových proudů, které v tomto článku popíšeme.
Jak jsme avizovali již v našem článku „Mohou se jednotliví poslanci a senátoři podílet na podání více než jedné kandidátní listiny pro volby prezidenta republiky?“, Nejvyšší správní soud dne 13. 12. 2017 vydal rozhodnutí ve věci otázky, zda mohou členové zákonodárného sboru navrhovat více než jednoho prezidentského kandidáta. Usnesením ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. Vol 84/2017 (dále jen „Usnesení“), sice Nejvyšší správní soud odmítl podaný návrh z formálních důvodů, současně však vyjádřil právní názor, který v dané „sporné“ otázce zřejmě do budoucna konečně udělal jasno.
Na začátku září roku 2017 rozhodoval Nejvyšší správní soud spor mezi podnikatelem a Odvolacím finančním ředitelstvím. V roce 2009 totiž podnikatel přesáhl obrat 1 mil. Kč jakožto hranice pro povinnost registrace k DPH. Finanční úřad ho poté v prosinci roku 2013 k DPH zaregistroval z úřední moci, a to zpětně k 1. 1. 2013. Podnikatel tento postup finančního úřadu kritizoval s odůvodněním, že v lednu roku 2013 možnost finančního úřadu registrovat podnikatele k DPH zanikla uplynutím tříleté lhůty. Nejvyšší správní soud dal nakonec za pravdu podnikateli a zdůraznil význam promlčecích a prekluzivních lhůt z hlediska právní jistoty.