Nejvyšší správní soud v aktuálním rozsudku potvrdil, že obce nemají povinnost rozhodovat o pořizování dalších a dalších změn územního plánu podle přání vlastníků pozemků.
Nejvyšší správní soud se dnes zastal advokátky Kláry Samkové, kterou chtěla potrestat Česká advokátní komora za to, že se nepěkně vyjadřovala na adresu islámu. Konkrétně šlo o to (jak incident popisuje NSS), že Samková, která se občansky angažovala v souvislosti migrační krizí v letech 2015-2016, vystoupila na konferenci „Máme se bát islámu?“, která proběhla v Poslanecké sněmovně.
Často doporučujeme obcím, aby si připravily územní plán s prvky regulačního plánu, protože jenom tak mohou mít podrobné pokyny pro to, jak se u nich smí stavět a co už naopak tolerováno není. Právě dnes se NSS vyjádřil spolu s krajským soudem v Ústí nad Labem k tomu, jaká podrobnost regulačního plánu (a tudíž územního plánu s prvky regulačního plánu je přípustná).
V obci nedaleko Prahy se snažili, tak jako v řadě jiných samospráv, omezit příliš velkoryse vymezené zastavitelné plochy, neboť už jim jednoduše nestačila infrastruktura. Na pozemcích jedněch vlastníků obec vymezila plochy zeleně veřejného prostranství, čímž došlo k vyjmutí těchto pozemků ze zastavitelné plochy. To se majitelům logicky nelíbilo. Krajský soud v Praze jejich návrh na zrušení části územního plánu zamítl, ale NSS jeho rozsudek zrušil. Proč?
Ministerstvo vnitra připravilo nový zákon o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a o změně dalších zákonů (zákon o kritické infrastruktuře), kterým se mj. jiné mění i zákon č. 240/2000 Sb., krizový zákon. Promítnou se do něj zkušenosti státu z doby covidové, což znamená jediné: zpřísnění právní úpravy, aby příště, až stát zase dostane chuť na omezování lidských práv a svobod, „neproklouzla ani myš“.
Jeden investor chtěl realizovat výrobně-skladovací areál, ale obec, kde měla stavba vzniknout, si řekla, že o nic takového zájem nemá, a z ploch výroby v územním plánu udělala plochy zemědělské (tedy nezastavitelné). Takových změn jsou desítky a případ sám o sobě kvůli pasivitě vlastníka v procesu územního plánování zajímavý není. Na celé věci je pozoruhodná jedna maličkost: otázka, jestli obec řádně schválila smlouvu s létajícím pořizovatelem, resp. jestli se tedy stala nebo ne pořizovatelem svého vlastního územního plánu. Je třeba zdůraznit, že daná obec má jak zastupitelstvo, tak radu, což je důležitý aspekt.
Nejvyšší správní soud mívá často docela rozumné názory na územní plán, někdy se ale i mistr tesař utne. Právě to se soudcům přihodilo při rozhodování o územním plánu Řícmanic, jenž vymezil pozemek pro stavbu rodinného domu, který ale patrně nikdy nebude moci být připojen na pozemní komunikaci (neměl dopravní napojení), ledaže by se zásadně změnily vlastnické poměry v území.
Nejvyšší správní soud rozhodoval díky spolku Arnika důležitou právní otázku. Sám ji popsal takto: „Nejvyšší správní soud se v této věci zabývá způsobem a rozsahem posouzení účastenství dotčené veřejnosti (tzv. ekologických spolků) v navazujících řízeních podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Konkrétně hledá odpověď na otázku, co vše si musí právní orgán rozhodující podle § 28 správního řádu o účastenství (sám) posoudit, pokud dotčený orgán dospěje k závěru, že záměr nepodléhá ani zjišťovacímu řízení.“ Jakou odpověď si soudci dali?
K Nejvyššímu správnímu soudu zamířil další územní plán, tentokrát z jihu Moravy. Město Šlapanice změnilo územní plán a jedni vlastníci měli rázem namísto pozemků pro obytnou výstavbu jenom ornou půdu. S naříkáním nad touto nespravedlností neuspěli ani u Krajského soudu v Brně, ani u NSS. Proč?
Nejvyšší správní soud se zabýval situací, kdy příjemci dotace byl uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši celé dotace. Příjemce se bránil, že účel dotace byl naplněn, k porušení dotačních podmínek došlo spácháním trestného činu ze strany třetí osoby. Ta za toto jednání byla odsouzena v trestním řízení a byla jí uložena povinnost nahradit škodu. Soudy to k závěru o tom, že by příjemce nemusel odvod hradit, nevedlo.