K soudu se opět dostal územní plán, který zredukoval zastavitelné plochy. Hlavním důvodem pro zásah do vlastnického práva byla ochrana zemědělské půdy. Protože se v poslední době jedná o významný trend v rozhodovací praxi soudů, přinášíme informace o novém rozsudku.
Majitelé pozemků, na kterých by někdy rádi stavěli, by si měli dát pozor na rozhodovací praxi soudů. Ty totiž stále častěji odmítají poskytnout ochranu vlastnickým právům a dovolují obcím, aby rušily zastavitelnost pozemků i s velmi chabým odůvodněním. Nový stavební zákon dokonce riziko, že kvůli pasivitě v průběhu územního plánování „vlastník přijde o všechno“, ještě zvyšuje. Jediným doporučením proto je, aby vlastníci byli skutečně bdělí a podávali připomínky ideálně sepsané odborníky, jinak je soudy pošlou rovnou „do háje“.
Nejvyšší správní soud řešil poměrně zajímavou situaci: jeden investor tvrdil, že se obec snažila „propašovat“ do jednacího řádu ustanovení, které mělo být podle názoru nespokojeného vlastníka obsaženo v samotné stavební uzávěře – opatření obecné povahy (jednalo se o pravidlo pro povolování výjimek ze stavební uzávěry). Proto onen jednací řád napadl návrhem na zrušení, stejně jako kdyby se jednalo o stavební uzávěru. Soud mu nevyhověl, ale dospěl k závěrům, o kterých stojí napsat článek.
Na naši advokátní kancelář se obrátili vlastníci pozemku, kteří chtěli stavět rodinný dům, ale obec změnila územní plán a ze zastavitelných ploch měli rázem zemědělskou půdu, i když učinili řadu kroků směřujících k realizaci výstavby. Klienti se domnívali, že takový postup obec neodůvodnila. Krajský soud v Brně jim dal za pravdu. Proč?
Jedna obec vymezila nové zastavitelné plochy na zemědělské půdě. To se nelíbilo jedné vlastnici, které by případná zástavba omezila přístup na zahradu a k rybníku. V původ ním územním plánu z roku 2001 (dále jen „předchozí územní plán“) byla soudem řešená plocha B1 a část plochy B-R označeny jako plochy pro obytné objekty ve výhledu. Nynější územní plán plochu B1 vymezuje již jako plochu změny k bydlení.
V naší praxi jsme se setkali s tím, že samosprávy řeší, jestli smí dát stavební uzávěru na celé území obce, nebo jestli je nutné přesně vymezit plochy, kterých se týká. To je logicky složité, když se výrazněji mění regulace nebo když se dokonce přijímá nový zemní plán. Nejvyšší správní soud jim dal další oporu, rozhodnou-li se vložit stavební uzávěru na celé své území.
Územní plány či stavební uzávěry se vydávají formou opatření obecné povahy, tudíž se vše zveřejňuje jen na úřední desce. S tím samozřejmě velice úzce souvisí běhy lhůt pro uplatňování připomínek a také pro nabytí účinnosti samotného opatření obecné povahy.
Zjistili jsme v naší praxi, že je pro obce někdy příliš složité (oprávněně, samozřejmě), orientovat se v judikatuře správních soudů. Jednou z potíží je „přednost“ pravomocných územních rozhodnutí před regulací přijatou ve stavebních uzávěrách (a následně pak v územních plánech). Tuto otázku velmi dobře vysvětlil Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozsudků, kterému věnujeme tento článek.
Jak jsme již psali, ve věci našeho klienta Krajský soud v Brně zrušil uloženou pokutu za nenošení roušky. Soud se ztotožnil s naší argumentací, že mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví, jehož porušení bylo klientovi kladeno za vinu, bylo nezákonné, nemohlo se proto jednat o přestupek.
V jedné obci se chystala vlastnice pozemků stavět 37 rodinných domů a související občanskou vybavenost. Během přípravy projektu obec zveřejnila návrh územního plánu, dle něhož byly dotčené pozemky změněny na nestavební a u dalších došlo ke změně funkčního využití na bydlení příměstské, což znemožnilo provedení zástavby v míře pro stavební záměr navrhovatelky nezbytné (byl zakotven požadavek na 60% nezastavěnost plochy stavebního pozemku). To se samozřejmě investorce ani trochu nelíbilo.