V dalším z rozsudků věnovaných územnímu plánu se Nejvyšší správní soud zabýval mj. tím, do jaké míry musí územní plán vycházet z reálného skutkového stavu. Jedna vlastnice si totiž stěžovala, že kdyby si středočeská obec zjistila skutkový stav dostatečně, zjistila by, že nemovitosti oné vlastnice charakteristickým znakům plochy určené pro bydlení venkovské, do které je zařadila, neodpovídají. Protože obec nevycházela ze správných a aktuálních podkladů (informací), byl podle vlastnice územní plán nezákonný. Soudy si to nemyslely a vlastnici ještě přičetly k tíži to, že v průběhu pořizování územního plánu byla pasivní a o svoje nemovitosti se nestarala včas. Vedle otázky skutkového stavu se soudci zabývali také požadavky na územní plán s prvky regulačního plánu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o změně územního plánu města Brna. V tomto případu jeden ze sousedních vlastníků nesouhlasil s výstavbou výškových domů v blízkosti jeho rekreační nemovitosti nacházející se v Židenicích. Navrhovatel uvedl několik argumentů (zásah do práva vlastnického, práva na příznivé životní prostředí a práva na soukromí včetně ochrany před imisemi – konkrétně pak vadil příliš vysoký index podlažní plochy, který určuje, jak hmotná stavba bude).