Ústavní soud se ve svém nedávném nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2791/17, vyjádřil k otázce, zda absence podpisu na odporu proti trestnímu příkazu způsobuje jeho neúčinnost z důvodu neurčitosti osoby, která odpor podala. Postup Městského soudu v Brně označil Ústavní soud za formalistický a s prvky libovůle, neboť z obsahu podání a kontextu nebylo pochyb o tom, že podání učinil skutečně stěžovatel.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16, vyhlášeném 22. 11. 2017, rozhodoval o případu, v němž byl stěžovatel spolu s dalšími osobami Obvodním soudem pro Prahu 1 uznán vinným z pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžejním důkazem o vině stěžovatele byla výpověď svědka R., která byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedena ještě před samotným zahájením trestního stíhání. Stěžovateli a jeho obhájce se tak samotného výslechu neměli možnost účastnit a nemohli tím pádem svědkovi ani klást jakékoliv otázky. Později svědek ještě v průběhu přípravného řízení zemřel.
Cílem tohoto textu je poukázat na praxi Nejvyššího soudu ČR (NS), která spočívá v tom, že NS stále mnohdy nezasílá vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) k podanému dovolání v trestní věci účastníkovi, který toto dovolání podal. S odkazem na již existující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) bude argumentováno, že takový přístup nerespektuje zásadu kontradiktornosti řízení, jež tvoří součást práva na spravedlivý proces.