Nejvyšší správní soud se zabýval netradičním problémem souvisejícím s územními plány – otázkou, zda je potřeba rozhodnout v přezkumném řízení opatření obecné povahy do 15 měsíců od okamžiku, kdy toto OOP nabylo účinnosti.
Jedna obec měla územní plán, ve kterém posuzovaná lokalita byla označena za stabilizovanou plochou průmyslové výroby, i když se jednalo o pole využívané pro zemědělství. To se nelíbilo krajskému úřadu a proto vyzval stanoviskem podle § 171 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon pořizovatele, aby zjednal nápravu, a to v rámci pořizovaní změny tohoto územního plánu. Náprava měla spočívat v tom, že stavové plochy nebudou nadále ignorovat skutečný stav v území. Obci se to vůbec nelíbilo, a tak se bránila zásahovou žalobou proti této „výzvě“.
V rámci naší minisérie o plánovacích smlouvách podle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon se dostáváme k ošemetné otázce: Má investor nárok na uzavření plánovací smlouvy? Pokud ano, v jaké situaci? Pojďme se podívat na paragrafy a judikaturu.
Novým článkem pokračujeme v naší minisérii věnované plánovacím smlouvám podle nového stavebního zákona. Tentokrát se zaměříme na rizika spojená se soudním přezkumem územně plánovací dokumentace vydané v podobě podle smluvních požadavků stavebníka.
V rámci naší minisérie o plánovacích smlouvách jsme se rozhodli dát prostor i obecnější teorii správního práva, neboť má pro smlouvy značný význam. Jak jsme již v prvním článku vysvětlili, plánovací smlouvy uzavírané podle stavebného zákona (č. 283/2021 Sb.) jsou smlouvami veřejnoprávními, což má na celou věc zásadní dopad a v některých situacích to může být pro nevhodně formulovanou smlouvu i fatální. Problémům mohou čelit zejména ty smlouvy, skrze které se obce budou pokoušet obchodovat s územními plány a za peníze investorů měnit regulaci podle předem nadiktovaných požadavků v rozporu s veřejnými zájmy.
Nová právní úprava veřejnoprávních plánovacích smluv přináší spoustu otázek. Jednou z nich je, jak přesně se bude postupovat, když si investor bude chtít koupit regulaci v územním plánu, která by vyhovovala jeho záměrům. Vzhledem k tomu, že umožnit obchodování s územními plány byl od počátku cíl nové právní úpravy, je výsledek skutečně žalostný a představuje velké riziko pro obce a ještě větší „příležitost“ pro nespokojené občany, kterým je developerský projekt trnem v oku.
Mnohé obce a města zatím netuší, jaké výzvy přinesla plná účinnost nového stavebního zákona od 1. 7. 2024 ve vztahu k uzavírání smluv s developery i běžnými stavebníky. Na některé otázky poskytnou odpověď až soudy, ale praxe se nezastaví a cílem tohoto příspěvku je tak poskytnout doporučení, jak postupovat již nyní.
V naší praxi jsme se setkali s tím, že samosprávy řeší, jestli smí dát stavební uzávěru na celé území obce, nebo jestli je nutné přesně vymezit plochy, kterých se týká. To je logicky složité, když se výrazněji mění regulace nebo když se dokonce přijímá nový zemní plán. Nejvyšší správní soud jim dal další oporu, rozhodnou-li se vložit stavební uzávěru na celé své území.
Nejvyšší správní soud řešil otázky související se závazným stanoviskem orgánu územního plánování, proti kterému jedna stěžovatelka namítala, že bylo neodůvodněné, nesrozumitelné a vnitřně rozporné.
Soudy se několikrát zabývaly možností vydat stavební uzávěru pro celé území obce. O jednom takovém případu jsme psali zde. Nyní se podíváme do Rokytnice nad Jizerou na další opatření obecné povahy, které zakázalo stavební činnost prakticky na celém území města. Je třeba zdůraznit, že Rokytnice je specifická tím, že se nachází v KRNAP.