Nejvyšší správní soud se při přezkumu jedné z mnoha změn Územního plánu hl. m. Prahy zabýval otázkou kontinuity stanovisek dotčených orgánů uplatněných k územně plánovací dokumentaci.
Brno s velkou slávou pořídilo nový územní plán. Prohlédnout si ho v celé jeho kráse můžete zde. Problém je, že v Brně běží celá řada řízení před stavebními úřady, a to pro záměry, které byly souladné se starým územním plánem, ale s tím novým už nebudou. V takovém případě nezbude stavebnímu úřadu nic jiného než žádost zamítnout, pokud nebude možné záměr uvést do souladu s územním plánem.
Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším územním plánu. Jeho rozsudek je extrémně obsáhlý, díky čemuž se v něm dá najít několik neotřelých závěrů, které čtenářům našich článků o judikatuře v územním plánování s radostí zprostředkováváme.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. V rozsudku nenajdeme žádné nové názory, jedna z myšlenek ale stojí za zvýraznění. NSS se totiž vyjádřil k tomu, zda by teoreticky dobře odůvodněné stanovisko dotčeného orgánu bylo s to nahradit chybějící odůvodnění samotného opatření obecné povahy.
Jeden investor chtěl v Pardubicích stavět bytový dům. Čáru přes rozpočet mu ale udělalo negativní stanovisko orgánu územního plánování, které bylo navíc potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu. Krajský soud se domníval, že byla závazná stanoviska v pořádku a k témuž závěru dospěl Nejvyšší správní soud. Proč? Protože je třeba, aby stavebník dodržel veškeré podmínky obsažené v územním plánu.
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.
Nejvyšší správní soud řešil otázky související se závazným stanoviskem orgánu územního plánování, proti kterému jedna stěžovatelka namítala, že bylo neodůvodněné, nesrozumitelné a vnitřně rozporné.
Naši klienti nesouhlasili s vybudováním parkoviště ve vnitrobloku stávající zástavby, v těsné blízkosti jejich rodinných domů. Vadilo jim, že by byli obtěžováni hlukem a celkově měli za to, že do daného prostoru parkoviště nepatří. Proto jsme připravili podnět k přezkumu stanoviska orgánu územního plánování, podle kterého byla výstavba parkoviště a další infrastruktury z hlediska územního plánu přípustná. Krajský úřad stanovisko změnil tak, že výstavbě přípustná není.
Nejvyšší správní soud řešil zajímavou věc – kontinuitu závazných stanovisek. V posuzované věci šlo o to, že dotčený orgán vydal v rámci pořizování územního plánu stanovisko, ale závazné stanovisko vydané následně pro účely územního řízení tomuto prvnímu stanovisku neodpovídalo. Co k tomu řekl městský soud a co NSS, si řekneme v tomto textu.
Otázka č. 44: Řeší závazné stanovisko orgánu územního plánování charakter okolní zástavby?