Nejvyšší správní soud občas vydává pěkně podivné rozsudky. Jedním z nich je i ten, ve kterém soudci tvrdí, že obec, která vymezí nové zastavitelné plochy, vlastně efektivně bojuje proti změně klimatu. Podivné, viďte. Jestli vás to zajímá, čtěte dál.
Poslanecká sněmovna včera schválila v prvním čtení novelu stavebního zákona, která se týká zveřejňování v Portálu stavebníka a v Národním geoportálu. Pokud bude legislativní proces řádně dokončen, budou v brzké době stanovena dvě přechodná období, ve kterých budou orgány veřejné správy používat staré systémy.
Nejvyšší správní soud ve stručném rozsudku připomněl jedno zajímavé pravidlo týkající se tzv. incidenčního přezkumu územního plánu. Šlo o návrh společnosti, která se bránila proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné. Ten navrhovatelce nařídil odstranění změny stavby skladové haly, která byla provedena bez stavebního povolení a nebyla dodatečně povolena, a obnovení předcházejícího stavu stavby. Navrhovatelka se žalobou spojila návrh na zrušení opatření obecné povahy. Jenže nepochodila, protože takový postup není zrovna v popsaném případě možný.
Ministerstvo životního prostředí zveřejnilo návrh metodiky týkající se urychlení výstavby obnovitelných zdrojů energie (OZE). Zaujala nás zejména kapitola o tzv. incentivách, což je sofistikovaný název pro finanční a nefinanční „úplatu“ za to, že obec a občané nebudou dělat OZE problémy.
Když dojde ke změně územního plánu, kvůli které musí vlastníci změnit svoje plány a někdy se i smířit s tím, že místo pozemků k zastavění mají jen pole, dojde obvykle tvrzení, že obec porušila legitimní očekávání majitelů a že je kvůli tomu územní plán nezákonný. Často pak dojde na spor o regulaci obsaženou v územním plánu, v rámci kterého vlastníci uvádí, že jim obec přislíbila, že stavět budou moci a že se územní plán buď nezmění nebo že se změní tak, aby se mohlo stavět víc. Mají takové přísliby vliv na pořizování územně plánovací dokumentace?
Jedna obec měla územní plán, ve kterém posuzovaná lokalita byla označena za stabilizovanou plochou průmyslové výroby, i když se jednalo o pole využívané pro zemědělství. To se nelíbilo krajskému úřadu a proto vyzval stanoviskem podle § 171 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon pořizovatele, aby zjednal nápravu, a to v rámci pořizovaní změny tohoto územního plánu. Náprava měla spočívat v tom, že stavové plochy nebudou nadále ignorovat skutečný stav v území. Obci se to vůbec nelíbilo, a tak se bránila zásahovou žalobou proti této „výzvě“.
Podle § 123 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (nový stavební zákon) platí, že územní opatření o stavební uzávěře se vydává na nezbytně nutnou dobu, která však nesmí být delší než 6 let. Protože nový stavební zákon obsahuje zoufale málo přechodných ustanovení, není zřejmé, jak uvedený požadavek dopadá na stavební uzávěry vydané podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, a to kvůli § 326 odst. 3 nového stavebního zákona. V tomto ustanovení se totiž uvádí: Obsahují-li územní opatření o stavební uzávěře omezení, která nejsou v souladu s požadavky tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se k těmto omezením při rozhodování nepřihlíží.
Před časem jsme psali o tom, že obce, jejichž územní plány podmiňují další rozhodování v území vydáním regulačního plánu na žádost, mají problém, protože nový stavební zákon tyto regulační plány nezná. Potíží si je vědomo i ministerstvo pro místní rozvoj. Proto vydalo nový metodický pokyn, který je pro obce příznivější než názor náš. Pokud se na věc budou dívat stejně i soudy, situace nebude pro samosprávy tak tragická. Škoda, že pravidla uvedená v metodice nejsou obsažena, ač by to bylo logické, přímo ve stavebním zákoně. Ušetřilo by se tím dost starostí.
Poskytování tzv. plánovacích informací doznalo podle nového stavebního zákona zajímavých změn. Jako agenda už nenáleží úřadu územního plánování, ale stavebním úřadům. Je logické, že obce a města tápou, jak přesně věc řešit, a tak stavební úřady a orgány územního plánování různě spolupracují.
Nejvyšší správní soud řešil zajímavý případ stanoviska orgánu územního plánování, podle kterého bylo v pořádku dodatečně povolit ubytovnu pro 180 agenturních pracovníků namísto původně plánovaného školicího střediska s ubytováním pro školené. K soudu věc dostala nespokojená obec, protože se domnívala, že ubytovny tohoto druhu jsou zdrojem sociálně patologických jevů (kriminalita, rušení veřejného pořádku, snížená bezpečnost, alkoholismus apod.), které si na svém území nepřeje, tím méně v centru obce a v těsné blízkosti školy a školky. Původní školicí středisko bylo povolené skrze veřejnoprávní smlouvu, tu ale stavebník nerespektoval a postavil právě onu ubytovnu.