Otázka: Kdy je nutné návrh změny územního plánu opakovaně veřejně projednat?
Otázka: Doslechli jsme se, že se po 1. 7. 2024 mění způsob výpočtu zastavěnosti pozemku, je to pravda?
V rámci přípravy jednoho návrhu na zrušení územního plánu jsme našli zajímavý judikát z dílny Krajského soudu v Praze (jak taky jinak, tento soud obecně rozhoduje v oblasti územního plánování docela dobře). V popisovaném případě se bránili vlastníci pozemků, které doposud byly zastavitelné a určené pro výstavbu rodinných domů proti tomu, že obec jejich pozemky jednoduše vrátila do nezastavěného území jako zemědělskou půdu.
Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.
Vlastníci se někdy dozví až příliš pozdě o tom, že jim územní plán zasáhl do jejich představ o využití pozemků. Namísto vysněných parcel mají jen pole a kvůli tomu, že se včas nezapojili do procesu územního plánování taky značně omezený přístup k soudu. Obvykle v takové situaci bývá poslední záchranou tzv. incidenční přezkum územního plánu, kdy je třeba územní plán napadnout spolu s žalobou proti rozhodnutí stavebního úřadu (resp. proti rozhodnutí o odvolání).
Nejvyšší správní soud řešil územní plán dalšího středočeského města a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze, který část předmětného opatření obecné povahy zrušil. Soudu se nelíbilo vymezení ploch pro zemědělství, veřejnou dopravní infrastrukturu ani ploch přírodních na soukromých pozemcích namísto dřívějšího určení pozemků k zastavění (realizováno mohlo být bydlení nebo provozovny výroby a služeb). Podle soudu samospráva opět pochybila v odůvodnění, jak jinak. Je téměř nepochopitelné, proč k této stále se opakující chybě dochází.
Nejvyšší správní soud opět řešil územní plán jedné středočeské obce, která se pokusila redukovat příliš štědře vymezené zastavitelné plochy, přičemž hlavním důvodem pro zásah do vlastnického práva byla změna koncepce územního plánu, nedostatečná veřejná infrastruktura a nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Namísto doposud zastavitelných ploch měly vlastnice jen pozemky v územní rezervě, které by někdy v budoucnu mohly být opět do zastavitelných ploch (teoreticky) překlopeny.
Krajský soud v Praze již několikrát řekl, že územní plán může určit i to, kolik bytů smí mít jeden rodinný dům, jedinou podmínkou je, že bude pořízen tzv. s prvky regulačního plánu. Teď tento pohled potvrdil i Nejvyšší správní soud.
Obce i vlastníci by měli vědět, že nový stavební zákon mohl slušně zamíchat i s platnými územními plány. Pokud totiž územní plán rozvoj nějaké lokality podmiňoval vydáním regulačního plánu, může se docela dobře stát, že od 1. 7. 2024 tato podmínka neplatí a může se stavět jen podle toho, co chce územní plán. Doporučujeme samosprávám i stavebníkům, aby si všechno dobře prověřili.
Jak se dalo očekávat, „slavnostně“ spuštěný Národní geoportál územního plánování vůbec nefunguje, alespoň podle informací, které se do naší advokátní kanceláří dostávají od obcí. Protože nový stavební zákon vymyšlený předními experty z řad advokátů na takovou maličkost nepamatoval a zveřejňování návrhů územních plánů a stavebních uzávěr důsledně navázal právě a jen na geoportál, dostaly se samosprávy do úzkých. Nemohou totiž pokračovat v procesech územního plánování a nemají, jak by ochránily svoje území před nežádoucí výstavbou.