Územní plány či stavební uzávěry se vydávají formou opatření obecné povahy, tudíž se vše zveřejňuje jen na úřední desce. S tím samozřejmě velice úzce souvisí běhy lhůt pro uplatňování připomínek a také pro nabytí účinnosti samotného opatření obecné povahy.
Zítra nabude účinnosti zákon č. 149/2023 Sb., kterým se mj. mění zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ZPF“). To má dalekosáhlý dopad i na územní plánování. Zajímá vás proč? Pak čtěte pečlivě náš silvestrovský článek.
Nemáme kanály, cesty jsou v háji, na školu nebude snad ani v máji! Starosta pije už jako Dán, protože chybí tu územní plán. Takové problémy neřešte plačky: Etapizace vám přinese kačky! Více o etapizaci a podmíněnosti výstavby v našich článcích zde.
V jedné obci se chystala vlastnice pozemků stavět 37 rodinných domů a související občanskou vybavenost. Během přípravy projektu obec zveřejnila návrh územního plánu, dle něhož byly dotčené pozemky změněny na nestavební a u dalších došlo ke změně funkčního využití na bydlení příměstské, což znemožnilo provedení zástavby v míře pro stavební záměr navrhovatelky nezbytné (byl zakotven požadavek na 60% nezastavěnost plochy stavebního pozemku). To se samozřejmě investorce ani trochu nelíbilo.
Z nedávné judikatury správních soudů jasně plyne, že územní plán obce může čelit několika typům soudního přezkumu. Prvním z nich je klasický abstraktní přezkum, ke kterému dochází na základě návrhu na zrušení části územního plánu nebo jeho změny (nejčastěji jej podává nespokojený vlastník). Druhý je tzv. incidenční přezkum. Ten dovodily soudy a může nastat spolu se žalobou proti (typicky) územnímu rozhodnutí nebo společnému souhlasu, jehož podkladem byl právě přezkoumávaný územní plán.
Při přípravě na právní pomoc s územním plánem pro jednoho z našich klientů z řad obcí jsme se blíže zaměřili na judikaturu k § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a narazili jsme na jeden velmi výrazný rozpor, který skvěle ilustruje to, jak obtížné pro právníky někdy je dát dobrou radu, na kterou může být 100% spoleh. Vedle toho obě kauzy výborně poukazují na názorovou rozháranost judikatury, která bohužel není žádnou výjimkou.
Krajský soud v Praze řešil nevšední problém s územním plánem – vymezení územní rezervy pro čističku odpadních vod na pozemku fyzické osoby, která s takovým využitím své nemovitosti rozhodně nesouhlasila a chtěla, aby byl pozemek určen k rekreaci (nacházel se v chatové osadě Montana), u soudu ale neuspěla.
Územní plány v některých případech zasahují do užívání staveb, které jsou již v území povoleny a postaveny. Vlastníkům pak znemožňují rozšiřování výrobních areálů nebo budování další přístaveb nemovitostí. S tím se samozřejmě někteří nechtějí smířit a případ se dostane až k NSS, stejně jako ten, o kterém dnes budeme psát. Vlastnice podle nového územního plánu již nemohla rozšiřovat svůj provoz o některé druhy činností, i když samozřejmě ty, které jí byly dosud povoleny, mohla nadále realizovat.
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, co je možné stavět v nezastavěném území podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. V konkrétním posuzovaném případě šlo o Jezdecký klub Srpek. Jeho hlavní dominantou měla být stavba jezdeckého klubu – kompaktní čtvercová budova o délce stěn 65 m určená pro chov sportovních koní. Součástí této budovy měly být stáje pro 22 koní, sklad sena, sklad chovatelské techniky, vnitřní jízdárna, zázemí pro jezdce a návštěvníky a restaurace – výletní hostinec. Stavba měla být jednopodlažní, pouze nad restaurací dvojpodlažní.