Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci zrušení zastavitelnosti plochy, která sice byla v předchozím územním plánu zastavitelná s určením pro bydlení a vybavenost, ale během projednávání návrhu nového územního plánu došlo na spory s orgánem ochrany ZPF a životního prostředí, což vedlo k vyřazení plochy. Druhá plocha nespokojených vlastnic sice byla po složitých jednáních zachována, ale byly jí nastaveny omezující podmínky.
Soudy tu a tam vydají rozhodnutí, které se týká ze strany měst a obcí obávaných náhrad za změny v území. V naprosté většině případů se vlastníci pozemků, u kterých došlo skrze územní plán ke zrušení zastavitelnosti nebo stanovení přísných a omezujících podmínek, žádných náhrad nedomůžou. V tomto článku zrekapitulujeme judikaturu za rok 2024, která jen potvrzuje uvedené – když obce změní územní plán správně, nemusí se zpravidla strachovat, že by musely investorům platit desítky milionů.
Obce si mnohdy neuvědomují, že by měly dobře promýšlet, jakou regulaci vloží do územního plánu. Pokud totiž omezí vlastníky nad přiměřenou míru třeba tím, že na jejich pozemcích vymezí veřejně prospěšnou stavbu pro dopravní infrastrukturu, aniž by došlo v rozumné době k vyřešení majetkoprávních poměrů, může být takový zásah do vlastnictví hodnocen soudy jako problematický a vlastníci se mohou u soudu domoci specifického druhu náhrady. Případem se zabýval Nejvyšší soud a v tomto textu se budeme věnovat jeho rozhodnutím (věc řešil opakovaně) v dané kauze.
Nejvyšší správní soud o územních plánech rozhoduje často a tentokrát musel část územního plánu jedné obce zrušit (a taky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, který obsahuje řadu argumentů pro omezování zastavitelnosti ploch), protože obec nebyla schopna vysvětlit, proč zrušila zastavitelnou plochu občanské vybavenosti a proč na jiné ploše zakázala realizovat stavby pro bydlení.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
Nejvyšší správní soud dostal možnost se zabývat dalším územním plánem. Tentokrát byli nespokojení vlastníci, jejichž pozemky byly původním územním plánem určeny pro drobnou výrobu a po přijetí nového územního plánu se z nich stala zemědělská půda. Vlastníci nesouhlasili ani s tím, že územní rezerva nebyla překlopena do původně zamýšleného využití, ale pozemky zůstaly rovněž nezastavitelné (mj. proto, že šlo o cenné zemědělské půdy). Krajský soud uzavřel, že k omezení vlastníků došlo po právu, neboť na pozemcích zástavbu po dobu 15 let nerealizovali a nový územní plán vyšel při volbě regulace z faktu, že se na pozemcích jednoduše pole skutečně nachází. NSS slova krajského soudu potvrdil.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu další obce, která se pokusila o redukci zastavitelných ploch (změnu ploch pro bydlení na pole a trvalé travní porosty). Samospráva boj o územní plán tentokrát prohrála.
Otázka: Naše obec zvažuje, že by zrušila zastavitelnost u plochy na okraji katastru. Uplynulo už více než 5 let od vydání stávajícího územního plánu, který plochu vymezil jako zastavitelnou. Současně ale byla výstavba podmíněna zpracováním územní studie a ta byla pořízena až před třemi lety. Hraje to z hlediska rizika hrazení náhrad vlastníkovi nějakou roli?
V rámci přípravy jednoho návrhu na zrušení územního plánu jsme našli zajímavý judikát z dílny Krajského soudu v Praze (jak taky jinak, tento soud obecně rozhoduje v oblasti územního plánování docela dobře). V popisovaném případě se bránili vlastníci pozemků, které doposud byly zastavitelné a určené pro výstavbu rodinných domů proti tomu, že obec jejich pozemky jednoduše vrátila do nezastavěného území jako zemědělskou půdu.